Září 2017

Proč to vlastně dělám/ Van Gogh a jeho znamení

19. září 2017 v 17:01 | *Jessie*
Drazí čtenáři,



Jsem tu dnes s novým článkem na téma týdne a tím je tentokrát "Motivace". Vždy čekám na něco, co bych mohla využít k tomu, se trochu rozpovídat o mé tvorbě, protože to je právě to, proč jsem tu.

Dnes jsem se nad tím trochu zamyslela, jak bych to asi tak mohla spojit s tímhle tématem? Motivace? Co mě motivuje? Momentálně netuším, ale doufám, že na to společně přijdeme na konci tohoto článku.

Abych to shrnula. Nastoupila jsem do druhého ročníku na střední škole, uvědomila si, že jsem nejspíš na špatném oboru, pustila všechny falešné kamarády k vodě a zjistila, že ti, se kterými jsem poslední dobou měla minimální kontakt, mi sedí více. Otevřelo mi to oči, když jsem zjistila, že mě nejbližší jen využívají, několik dní jsem z toho byla opravdu hlouběji než na dně a nevěděla, jak se odtamtud dostat. V ten moment se stalo něco, v co už jsem ani nedoufala. Opět jsem se ponořila do své oblíbené aktivity- Kreslení/malování.

Jak už jsem se rozepisovala naposledy, vždy pro mě větší inspirací byly temné a negativní myšlenky, které požíraly mou mysl kousek po kousíčku. Avšak události, které se za poslední tři až čtyři měsíce mého života staly, toto kouzlo ještě zesílily. Nejhorší na tom všem je, že i kdybych to ze sebe potřebovala dostat slovy, nemůžu. Na druhou stranu i přes to, že na pohled vypadám opravdu pitomě a v pořádku, nejsem. Moje hlava si moc dobře uvědomuje, co může a nemůže a to je na tom to nejhorší. Že já sama vím o tom, co mám za problémy. Neskutečně dlouho jsem se rozhodovala, zda tyhle myšlenky zapojit nebo ne, no nakonec doufám, že tohoto maličkého človíčka, který se krčí za obrazovkou a klepe prsty na klávesnici, vyslechnete.

Sehnala jsem si hromadu barev, pastelek, propisek, fixů a všeho možného, ani jsem nepřemýšlela nad tím, co z toho se chystám využít jako první a pak to jelo. Nápady a inspiraci k námětům jsem viděla na každém kroku, jelikož mi svět v těch chvílích připadal nechutný a jako strašně zrádné a nespravedlivé místo. Nezaměřuju se ale na krajinky a předměty, ba naopak na obličeje… Bohužel vždy si musím najít nějaký vzor, kterým se mi začali stávat různí interpreti.
Teď bych ráda vysvětlila můj vztah k hudbě a prosím Vás, abyste mě a taktéž ostatní respektovali. Každý máme svůj styl, který se nám líbí, já také nemluvím ostatním do toho, co poslouchají, jelikož každý k tomu máme určitý důvod a vztah, no já poslední rok a půl propadám k-popu.

Pokud nevíte, o co jde, zkráceně jsou to písničky jako ostatní, no jediný rozdíl je v tom, že jsou zpívány v jiném jazyce- korejštině. Vždycky jsem něco takového odsuzovala a nechápala, jak to někdo může poslouchat, pokaždé jsem měla chuť nalít si nějakou kyselinu do uší a zůstat ležet na zemi, no pak jsem se do toho i já nějak zamotala. Nejde o to, jak daní zpěváci, tanečníci, herci a další osobnosti vypadají. Zajímá mě jejich tvorba a to, co se za tím skrývá, což u mě hraje velkou roli vzhledem k tomu, že si to spojuji s náměty na obrazy. Také mě to trošičku odtrhává od reality, jelikož se nemusím tak zaměřovat na text, pokud nechci. Když už mám ale nutkání vědět, o čem daná píseň je, musím zapátrat po překladu. To beru jako velké plus, protože si u sebe poslední dobou všímám, jak touha po tom, znát námět písně, nutí mé já zvednout se a sakra trochu propátrat informace na netu a projet si několik cizích slov ve slovníku. Proč se tomu tak divím? Jsem neskutečně líný člověk, kterému se nechce nic. Jednoduše, je to jediný případ hudby, při kterém můžu trochu vypnout.

Abych ale ještě více zdůraznila můj vztah k hudbě - Raději bych se vzdala kreslení a oslepla, než abych ohluchla a nemohla poslouchat písničky. Opravdu, zamyslete se nad tím, co byste si vybrali vy? Já to udělala hodně krát. Začala jsem si ale připadat trochu přihlouple, když jsem se dozvěděla, že ostatní by volili tu druhou možnost. Trochu mě to opět hodilo do pochmurné nálady a mé malé bezvýznamné já se znova uchýlilo daleko od lidí. Nemám po boku nikoho, kdo by se mnou sdílel své myšlenky naladěné na stejnou vlnu. Jak jsem tak začala cítit znechucení ke svému oboru, okolí a lidem, neměla jsem chuť se učit, komunikovat ani kreslit. Pak jsem ale narazila na informaci, která mi vnukla neuvěřitelný nápad.

Kim Taehyung- druhý nejmladší zpěvák skupiny BTS. Mohl to být kdokoliv, no tohle mě přímo praštilo do čela a můj mozek vyslal signál, že tohle je ten správný způsob. Abych Vám to přiblížila. Zjistila jsem, že tento mladík obdivuje Vincenta Van Gogha. Kdo že to je? Eh? Nevisí Vám někomu doma kopie jeho slavných "Slunečnic"? Pokud zapátráte po internetu, možná Vám to něco řekne a uvědomíte si, že jste o něm už i slyšeli. Mě však zaujala myšlenka na to, jaké by to bylo spojit daného zpěváka s obrazem, který se mu zalíbil a tím je "Starry Night".

Po několika hodinách strávených vybíráním fotky a přemýšlením nad tím, jak tyto dvě věci spojit, jsem se dala do práce. Jak to u mě bývá zvykem, začala jsem obličejem, jelikož vím, že kdybych ho dělala naposledy a něco na něm pokazila, všechen čas by byl k ničemu. Proto vždy začínám tím nejtěžším, abych si ušetřila práci v případě, že se rozhodnu to upravit. Jako bonus jsem měla obrovský papír, (myslím, že je to A1, teď si nejsem jistá, no pro ty, kteří se taktéž moc nevyznají ve velikostech, roztáhněte své ruce a máte zhruba jeho šířku.) no můj problém je, že čím větší formát, tím hůř se mi daří napodobit danou věc.

Nad postavou jsem strávila asi dva dny. Začala jsem večer, vyspala se a na druhý den jsem dokončila chybičky, které se po dlouhém spánku samy ukázaly. Poté jsem stokrát požádala svoji sestru, aby mi pomohla najít další nedokonalosti, protože každý obraz vidí trochu jinak. Nakonec z toho vznikl podle mě nejlepší portrét, který jsem kdy stvořila. Fajn! Jde se na pozadí. Nachystala jsem si barvy, jen temperové, nezaměřuji se na malbu, a proto jsem neměla potřebu doma mít něco profesionálnějšího, přesunula jsem se na balkon, abych měla čerstvý vzduch, místo a klid, dala do uší sluchátka a začala.

Dodělala jsem si modrý podklad, pak si zašla pro kafé a vrátila se zpátky. To mě ale přivítalo něco, z čeho se mi obrátily myšlenky naruby. Modrá. Barva. Na. Rtech!

Začal jsem panikařit, běhala po domě s kapesníky a s nadějí, že se mi podaří barvu opatrně dostat pryč. Hledala jsem na internetu nějaké užitečné rady, které mi byly úplně k ničemu, přemýšlela nad tím, zda by nepomohlo přetřít rty na bílo a znovu dokreslit, no vypadalo by to nepřirozeně. Nebudu lhát, upustila jsem pár slz, když jsem si uvědomila, jak se mi i moje tvorba hroutí pod nohama a dává mi najevo, že bych už neměla pokračovat. Znovu jsem se ponořila do myšlenek na to, že se snažím o něco takového úplně zbytečně.

Chtěla jsem se na to vykašlat, zalézt si do pokoje a nikoho k sobě nepouštět. Ještě chvíli jsem však zůstala tupě civět do obrazovky, na které se mi leskla předloha pro pozadí. Nechal jsem své oči topit se v modrých odstínech a snažila se uklidnit, pak se to stalo. Van Gogh jakoby mi dal znamení, že to všechno nebylo zbytečné. Nahromadila jsem v sobě poslední zbytky inspirace a energie, které ve mně zbyly, a pokračovala ve svém trochu poupraveném plánu. A jakou jsem měla motivaci? Najít svou motivaci!

Doufala jsem v to, že kdybych obraz dokončila i přes to, co se s ním stalo, že i přes to, jak dokonale pro mě portrét vypadal a i přes to, že jsem musela trochu změnit své myšlení, že mi to dá znamení, jak pokračovat dál.
Venku na balkóně jsem seděla asi do jedné do rána, otravovaly mě malé mušky, konečky prstů mi pomalu tvrdly a měnily se v ledové kousky masa. Chtěla jsem to ale dokončit ještě ten den, protože jsem věděla, že musím využít všechny nahromaděné myšlenky, které jsem posbírala za poslední měsíce. Jednou rukou jsem čmárala štětcem malé čáry tak, jak to dělají impresionisté, druhou rukou jsem si svítila mobilem, protože jsem v té tmě absolutně nic neviděla. Několikrát za mnou chodili se slovy "Běž už spát, je pozdě,", no já ne, byla jsem tím až moc pohlcená.

Jak jsem svou práci dokončila, vše jsem si unavená přesunula dovnitř a šla spát. Ráno jsem se vzbudila a to, co na mě čekalo, mi vyčarovalo úsměv na tváři. Sakra, je to ta nejlepší práce, co jsem kdy vytvořila! Měla jsem tak neuvěřitelnou radost z toho, že se mi podařilo vymyslet něco, co obraz zachránilo a nakonec mi to přišlo i lepší a originálnější, než můj původní plán.

Jako vždy jsem tedy dokončenou kresbu/malbu zveřejnila na sociálních sítích, (kromě téhle samozřejmě. Opět nějaké "menší" zpoždění, za což se omlouvám XD) kde mě uvítaly ještě lepší reakce, než jsem vůbec očekávala. Samozřejmě se našla i nějaká kritika, no nic jsem si z toho nedělala, jelikož jsem byla až moc nadšená z tohoto menšího úspěchu.
Obrátilo to celé mé myšlení a já si uvědomila, že ty zkažené věci jsou někdy i lepší. Opravdu mi došlo, jak moc se význam dané práce zvětší, když nad tím začněte přemýšlet a vymýšlet různé další nápady.

Co z toho tedy vyplývá? Myslím, že moje motivace je, dosáhnut něčeho úžasného úplnou náhodou nebo jen maličkostí. Od té chvíle se více věnuju své tvorbě a vidím v ní ten rozdíl. Je to tím, že začínám uvažovat o tom, jaký mám k dané věci, člověku či prostředí vztah, také tím, jaké informace jsem si o tom zjistila a co mě na předloze nadchnulo natolik, že mi to vnuklo takový nápad.

Dále svoji motivaci vidím tak, že možná budu motivovat ostatní lidi k tomu, aby to se svými "nevydařenými" výtvory nevzdávali a snažili se opravdu promyslet nápad, který by práci mohl trochu oživit, udělat zajímavější a originálnější. Opravdu mě to žene kupředu a já doufám, že má motivace motivovat alespoň u některých jednou zabere.
To by bylo pro dnešní téma vše, snad článek dával smysl, upoutal Vás, neobsahoval moc chyb, divných a nepochopitelných myšlenek. Budu také ráda za Vaše názory, připomínky a popřípadě zkušenosti s něčím takovým v komentářích.



(Nakonec také přidávám onu kresbo/malbu, které se článek týká. Skvrna na rtech je nakonec zakryta vlnou mraků, kterou jsem obmotala zpěvákovi kolem obličeje. Ještě bych chtěla dodat, že se nesnažím srovnávat se s Van Goghem, ten člověk byl úžasný umělec, jeho práce mají opravdu něco do sebe a nikdo je nebude moci nikdy napodobit. Chtěla jsem jen udělat radost některým lidem, kteří by mohli sdílet stejné nadšení pro tyto dva umělce).