Sledují mě

29. října 2017 v 21:25 | *Jessie*
Máte někdy strach sami ze sebe? Z vlastních myšlenek? Já už jsem si nějak zvykla. To, co se mi však poslední dobou stává, není hezké.
Ano, moje tvorba je poněkud morbidní, mně samotné to nijak nevadí. Většinu svých dokončených kreseb si vždy kolíčky pověsím na zeď. Momentálně nemám moc času něco kreslit, no když se najde, snažím se skrz to zbavit stresu, únavy a dalších negativních pocitů. Pak je tu také ten fakt, že přejíždím z domova na intr a to je právě ono.
Většinou jsem unavená, nemám moc času a tak jen polehávám…ve svém pokoji…no ne tak úplně sama. Je strašně zvláštní jakou energii to na vás prskne, když otevřete moje dveře, všechny ty obrázky na stěně jakoby ožily a začaly se po vás koukat. Už mi dokonce přijde, jakoby mi ten pokoj ani nepatřil. Vždycky, když se snažím usnout, mám strašně divný pocit, že tam nějaká z těch příšerek stojí XD, ano, až tak. Nejhorší na tom však je, že se vlastně bojím svých myšlenek aneb sama sebe.

 

Proč to vlastně dělám/ Van Gogh a jeho znamení

19. září 2017 v 17:01 | *Jessie*
Drazí čtenáři,



Jsem tu dnes s novým článkem na téma týdne a tím je tentokrát "Motivace". Vždy čekám na něco, co bych mohla využít k tomu, se trochu rozpovídat o mé tvorbě, protože to je právě to, proč jsem tu.

Dnes jsem se nad tím trochu zamyslela, jak bych to asi tak mohla spojit s tímhle tématem? Motivace? Co mě motivuje? Momentálně netuším, ale doufám, že na to společně přijdeme na konci tohoto článku.

Abych to shrnula. Nastoupila jsem do druhého ročníku na střední škole, uvědomila si, že jsem nejspíš na špatném oboru, pustila všechny falešné kamarády k vodě a zjistila, že ti, se kterými jsem poslední dobou měla minimální kontakt, mi sedí více. Otevřelo mi to oči, když jsem zjistila, že mě nejbližší jen využívají, několik dní jsem z toho byla opravdu hlouběji než na dně a nevěděla, jak se odtamtud dostat. V ten moment se stalo něco, v co už jsem ani nedoufala. Opět jsem se ponořila do své oblíbené aktivity- Kreslení/malování.

Jak už jsem se rozepisovala naposledy, vždy pro mě větší inspirací byly temné a negativní myšlenky, které požíraly mou mysl kousek po kousíčku. Avšak události, které se za poslední tři až čtyři měsíce mého života staly, toto kouzlo ještě zesílily. Nejhorší na tom všem je, že i kdybych to ze sebe potřebovala dostat slovy, nemůžu. Na druhou stranu i přes to, že na pohled vypadám opravdu pitomě a v pořádku, nejsem. Moje hlava si moc dobře uvědomuje, co může a nemůže a to je na tom to nejhorší. Že já sama vím o tom, co mám za problémy. Neskutečně dlouho jsem se rozhodovala, zda tyhle myšlenky zapojit nebo ne, no nakonec doufám, že tohoto maličkého človíčka, který se krčí za obrazovkou a klepe prsty na klávesnici, vyslechnete.

Sehnala jsem si hromadu barev, pastelek, propisek, fixů a všeho možného, ani jsem nepřemýšlela nad tím, co z toho se chystám využít jako první a pak to jelo. Nápady a inspiraci k námětům jsem viděla na každém kroku, jelikož mi svět v těch chvílích připadal nechutný a jako strašně zrádné a nespravedlivé místo. Nezaměřuju se ale na krajinky a předměty, ba naopak na obličeje… Bohužel vždy si musím najít nějaký vzor, kterým se mi začali stávat různí interpreti.
Teď bych ráda vysvětlila můj vztah k hudbě a prosím Vás, abyste mě a taktéž ostatní respektovali. Každý máme svůj styl, který se nám líbí, já také nemluvím ostatním do toho, co poslouchají, jelikož každý k tomu máme určitý důvod a vztah, no já poslední rok a půl propadám k-popu.

Pokud nevíte, o co jde, zkráceně jsou to písničky jako ostatní, no jediný rozdíl je v tom, že jsou zpívány v jiném jazyce- korejštině. Vždycky jsem něco takového odsuzovala a nechápala, jak to někdo může poslouchat, pokaždé jsem měla chuť nalít si nějakou kyselinu do uší a zůstat ležet na zemi, no pak jsem se do toho i já nějak zamotala. Nejde o to, jak daní zpěváci, tanečníci, herci a další osobnosti vypadají. Zajímá mě jejich tvorba a to, co se za tím skrývá, což u mě hraje velkou roli vzhledem k tomu, že si to spojuji s náměty na obrazy. Také mě to trošičku odtrhává od reality, jelikož se nemusím tak zaměřovat na text, pokud nechci. Když už mám ale nutkání vědět, o čem daná píseň je, musím zapátrat po překladu. To beru jako velké plus, protože si u sebe poslední dobou všímám, jak touha po tom, znát námět písně, nutí mé já zvednout se a sakra trochu propátrat informace na netu a projet si několik cizích slov ve slovníku. Proč se tomu tak divím? Jsem neskutečně líný člověk, kterému se nechce nic. Jednoduše, je to jediný případ hudby, při kterém můžu trochu vypnout.

Abych ale ještě více zdůraznila můj vztah k hudbě - Raději bych se vzdala kreslení a oslepla, než abych ohluchla a nemohla poslouchat písničky. Opravdu, zamyslete se nad tím, co byste si vybrali vy? Já to udělala hodně krát. Začala jsem si ale připadat trochu přihlouple, když jsem se dozvěděla, že ostatní by volili tu druhou možnost. Trochu mě to opět hodilo do pochmurné nálady a mé malé bezvýznamné já se znova uchýlilo daleko od lidí. Nemám po boku nikoho, kdo by se mnou sdílel své myšlenky naladěné na stejnou vlnu. Jak jsem tak začala cítit znechucení ke svému oboru, okolí a lidem, neměla jsem chuť se učit, komunikovat ani kreslit. Pak jsem ale narazila na informaci, která mi vnukla neuvěřitelný nápad.

Kim Taehyung- druhý nejmladší zpěvák skupiny BTS. Mohl to být kdokoliv, no tohle mě přímo praštilo do čela a můj mozek vyslal signál, že tohle je ten správný způsob. Abych Vám to přiblížila. Zjistila jsem, že tento mladík obdivuje Vincenta Van Gogha. Kdo že to je? Eh? Nevisí Vám někomu doma kopie jeho slavných "Slunečnic"? Pokud zapátráte po internetu, možná Vám to něco řekne a uvědomíte si, že jste o něm už i slyšeli. Mě však zaujala myšlenka na to, jaké by to bylo spojit daného zpěváka s obrazem, který se mu zalíbil a tím je "Starry Night".

Po několika hodinách strávených vybíráním fotky a přemýšlením nad tím, jak tyto dvě věci spojit, jsem se dala do práce. Jak to u mě bývá zvykem, začala jsem obličejem, jelikož vím, že kdybych ho dělala naposledy a něco na něm pokazila, všechen čas by byl k ničemu. Proto vždy začínám tím nejtěžším, abych si ušetřila práci v případě, že se rozhodnu to upravit. Jako bonus jsem měla obrovský papír, (myslím, že je to A1, teď si nejsem jistá, no pro ty, kteří se taktéž moc nevyznají ve velikostech, roztáhněte své ruce a máte zhruba jeho šířku.) no můj problém je, že čím větší formát, tím hůř se mi daří napodobit danou věc.

Nad postavou jsem strávila asi dva dny. Začala jsem večer, vyspala se a na druhý den jsem dokončila chybičky, které se po dlouhém spánku samy ukázaly. Poté jsem stokrát požádala svoji sestru, aby mi pomohla najít další nedokonalosti, protože každý obraz vidí trochu jinak. Nakonec z toho vznikl podle mě nejlepší portrét, který jsem kdy stvořila. Fajn! Jde se na pozadí. Nachystala jsem si barvy, jen temperové, nezaměřuji se na malbu, a proto jsem neměla potřebu doma mít něco profesionálnějšího, přesunula jsem se na balkon, abych měla čerstvý vzduch, místo a klid, dala do uší sluchátka a začala.

Dodělala jsem si modrý podklad, pak si zašla pro kafé a vrátila se zpátky. To mě ale přivítalo něco, z čeho se mi obrátily myšlenky naruby. Modrá. Barva. Na. Rtech!

Začal jsem panikařit, běhala po domě s kapesníky a s nadějí, že se mi podaří barvu opatrně dostat pryč. Hledala jsem na internetu nějaké užitečné rady, které mi byly úplně k ničemu, přemýšlela nad tím, zda by nepomohlo přetřít rty na bílo a znovu dokreslit, no vypadalo by to nepřirozeně. Nebudu lhát, upustila jsem pár slz, když jsem si uvědomila, jak se mi i moje tvorba hroutí pod nohama a dává mi najevo, že bych už neměla pokračovat. Znovu jsem se ponořila do myšlenek na to, že se snažím o něco takového úplně zbytečně.

Chtěla jsem se na to vykašlat, zalézt si do pokoje a nikoho k sobě nepouštět. Ještě chvíli jsem však zůstala tupě civět do obrazovky, na které se mi leskla předloha pro pozadí. Nechal jsem své oči topit se v modrých odstínech a snažila se uklidnit, pak se to stalo. Van Gogh jakoby mi dal znamení, že to všechno nebylo zbytečné. Nahromadila jsem v sobě poslední zbytky inspirace a energie, které ve mně zbyly, a pokračovala ve svém trochu poupraveném plánu. A jakou jsem měla motivaci? Najít svou motivaci!

Doufala jsem v to, že kdybych obraz dokončila i přes to, co se s ním stalo, že i přes to, jak dokonale pro mě portrét vypadal a i přes to, že jsem musela trochu změnit své myšlení, že mi to dá znamení, jak pokračovat dál.
Venku na balkóně jsem seděla asi do jedné do rána, otravovaly mě malé mušky, konečky prstů mi pomalu tvrdly a měnily se v ledové kousky masa. Chtěla jsem to ale dokončit ještě ten den, protože jsem věděla, že musím využít všechny nahromaděné myšlenky, které jsem posbírala za poslední měsíce. Jednou rukou jsem čmárala štětcem malé čáry tak, jak to dělají impresionisté, druhou rukou jsem si svítila mobilem, protože jsem v té tmě absolutně nic neviděla. Několikrát za mnou chodili se slovy "Běž už spát, je pozdě,", no já ne, byla jsem tím až moc pohlcená.

Jak jsem svou práci dokončila, vše jsem si unavená přesunula dovnitř a šla spát. Ráno jsem se vzbudila a to, co na mě čekalo, mi vyčarovalo úsměv na tváři. Sakra, je to ta nejlepší práce, co jsem kdy vytvořila! Měla jsem tak neuvěřitelnou radost z toho, že se mi podařilo vymyslet něco, co obraz zachránilo a nakonec mi to přišlo i lepší a originálnější, než můj původní plán.

Jako vždy jsem tedy dokončenou kresbu/malbu zveřejnila na sociálních sítích, (kromě téhle samozřejmě. Opět nějaké "menší" zpoždění, za což se omlouvám XD) kde mě uvítaly ještě lepší reakce, než jsem vůbec očekávala. Samozřejmě se našla i nějaká kritika, no nic jsem si z toho nedělala, jelikož jsem byla až moc nadšená z tohoto menšího úspěchu.
Obrátilo to celé mé myšlení a já si uvědomila, že ty zkažené věci jsou někdy i lepší. Opravdu mi došlo, jak moc se význam dané práce zvětší, když nad tím začněte přemýšlet a vymýšlet různé další nápady.

Co z toho tedy vyplývá? Myslím, že moje motivace je, dosáhnut něčeho úžasného úplnou náhodou nebo jen maličkostí. Od té chvíle se více věnuju své tvorbě a vidím v ní ten rozdíl. Je to tím, že začínám uvažovat o tom, jaký mám k dané věci, člověku či prostředí vztah, také tím, jaké informace jsem si o tom zjistila a co mě na předloze nadchnulo natolik, že mi to vnuklo takový nápad.

Dále svoji motivaci vidím tak, že možná budu motivovat ostatní lidi k tomu, aby to se svými "nevydařenými" výtvory nevzdávali a snažili se opravdu promyslet nápad, který by práci mohl trochu oživit, udělat zajímavější a originálnější. Opravdu mě to žene kupředu a já doufám, že má motivace motivovat alespoň u některých jednou zabere.
To by bylo pro dnešní téma vše, snad článek dával smysl, upoutal Vás, neobsahoval moc chyb, divných a nepochopitelných myšlenek. Budu také ráda za Vaše názory, připomínky a popřípadě zkušenosti s něčím takovým v komentářích.



(Nakonec také přidávám onu kresbo/malbu, které se článek týká. Skvrna na rtech je nakonec zakryta vlnou mraků, kterou jsem obmotala zpěvákovi kolem obličeje. Ještě bych chtěla dodat, že se nesnažím srovnávat se s Van Goghem, ten člověk byl úžasný umělec, jeho práce mají opravdu něco do sebe a nikdo je nebude moci nikdy napodobit. Chtěla jsem jen udělat radost některým lidem, kteří by mohli sdílet stejné nadšení pro tyto dva umělce).



Prý jsem nebyla normální

9. května 2017 v 16:20 | *Jessie*
 
Drazí čtenáři,
 
po nějaké době jsem tu opět na téma týdne "Hranice normálnosti". Je celkem těžké se vzhledem k zaměření blogu 
nějak přizpůsobit a napsat článek tak, aby seděl i k něčemu z mé tvorby, ale hned, co jsem toto téma spatřila svítit
na levé stránce blogu mi do hlavy naskočila jediná myšlenka.
 
           Někdo už si možná všimnul, že moje výtvory jsou tak trochu…morbidní. No, sama to vím. Už od malička slýchávám, 
že to není normální. Některé lidi to děsí a myslí si, že se něco stalo. Mě se ale něco takového líbí a mám díky tomu
více nápadů, než kdybych měla myslet na něco roztomilého, hezkého, barevného atd. Co je ale teda normální
a co ne?
 
            Je normální, když někdo kreslí jednorožce, růžové kočky, psy a další zvířata, ostatní stvoření jako jsou mimozemšťani
atd.? Já sama nevím, ale kdybychom řekli, že ne,podívejme se teda na druhou stranu…
            Je teda normální, když někdo kreslí mrtvoly, démony, krev, zbraně a další podobné věci? Opět nevím. Coz toho
patří do přihrádky "Normální"?
 
            Do dneška si pamatuju, jak to u mě začalo. Někdy, možná tak ve 4. nebo 5. třídě, jsme měli namalovat obličej 
s pocitem. Všichni si brali výrazné a podle nich pěkné barvy a malovali úsměvy, zářící očka a všechno to, co k tomu
patří. Učitel je pochválil, no když přišel ke mně a spatřil, jak se na něj z papíru dívá obličej s roztáhlými ústy
a vytřeštěnýma očima, řekl, že je to děsivé a divil se, proč jsem to namalovala. Vážně nevím, proč mě to napadlo,
ale úkol jsem tak snad splnila, no ne? Nevím, co byl problém…
           Pokaždé, když jsem si pak čmárala do sešitu nebo na papír a někdo to viděl, zeptali se: "Jsi v pořádku? Neděje se
něco?" Jen jsem zakroutila hlavou na důkaz toho, že nic. Proč by mělo? Jen jsem si čmárala to, co se mi objevilo
v hlavě. Doma to bylo to samé. "Je tohle normální, aby kreslila něco takového?" slýchávala jsem věci tohoto typu.
Začala jsem si říkat, proč to všem tak vadí a prostě mě nenechají na pokoji. Dneska vím, že kreslením vyjadřuju
své pocity a vnímám to tak, že všechno to špatné ze mě uteče a skončí na papíře. Trochu mi to pomáhá odreagovat
se od školy a dalších problémů. Co já vím, třeba se tak mé dětské já vyrovnávalo z nočních můr a strašidel,
na které jsem tehdy věřila.
            Prostě mi nejde do hlavy, proč si všichni myslí, že myslet na děsivé věci není normální. Opravdu mě 
spíš zaujme, když se mi v hlavě zjeví nějaký obludný obraz, než kdybych viděla poskakující skřítky na zelené
louce rozhazující okolo sebe květinky. Nějak mě to vždycky nakopne k tomu, to nakreslit, dokud mám z toho
ten správný první pocit.
            Když jsem teď ale starší, začínám nad tím trošku přemýšlet. Co je normální a kde je hranice normálnosti?
Třeba vážně nejsem normální...Možná ale jen do té doby, než najdu někoho, kdo to uvidí stejným způsobem.
Jak se na to díváte Vy?
 
Př. Nedávná malba - Min Yoongi

 


Já myslím, že nejsilnější pocit je strach

11. září 2016 v 22:44 | *Jessie*
"Lidé si většinou myslí, že nejsilnější pocit je láska. Já myslím, že nejsilnejší pocit je strach."
Tuhle větu jednou řekl zpěvák Tyler Joseph ze skupiny Twenty One Pilots. Nemusíte ho znát nebo ho mít rádi, aby jste se nad tím trochu zamysleli.
Už ve školách, při různých civčeních, se nás učitelé ptají na věci typu: "Co si myslíte, že je důležité pro život?" Žáci jako vždy odpoví skoro to samé. "Peníze, vzdělání, rodina, práce, přátelé a láska..."
Co byste ale řekli, kdyby se vás zeptala na nejsilnější pocit?
Nekteří jedinci by se znovu ozvali se slovem láska na rtech. Je to ale pravda?

Představme si situaci... Jste zamilovaní a pokaždé když člověka, jemuž patří vaše srdce, potkáte nebo s ním mluvíte, máte motýlky v břiše, lapáte po dechu a takové ty věci okolo. Neustále na něj myslíte, meůžete ho dostat z hlavy. Říká se, že z lásky děláte hodně věcí. Někdo může třeba pít, brát drogy nebo se např. řezat (prosím nedělejte to, je to jen příklad, nikoho se nesnažím navádět, právě naopak.) Ale opravdu to děláte z lásky? A co když to je tím, že máte hluboko uvnitř strach z toho, že danou osobu ztratíte? Na venek si hlavu plníte pěknými myšlenkami o tom, jak je to super a cítíte se šťastní. Víte kdo vás nutí si tyhle myšlenky vytvářet? Je to "strejda Strach", který někde hluboko uvnitř sedí a zpochybňuje každé vaše rozhodnutí...

Přesněji ale k tématu týdne, které zní: "Strach z vlastních myšlenek".
Stalo se vám někdy, že jste na někoho byli například naštavní a drželi jste v sobě vztek tím způsobem, že jste si představovali, jak tomu člověku nějakým způsbem, ať už fyzickým nebo psychyckým způsobem ubližujete? Nebo ještě jinak. Že se cítíte na dně a proto vás napadají takové myšlenky typu : "Kdybych teď třeba udělal jeden krok z okna, už nemusím nic řešit..."

Tak se dostáváme blíže k tématu.
Tohle je totiž případ, kdy by jsme se měli začít bát vlastních myšlenek.
Abych to nějak zrychlila, jde o to, že strach je podle mě nejsilnější emoce. A ze strachu děláme spoustu špatných i dobrých věcí. Strach je natolik silný, že dokáže zastínit všechny ostatní emoce, jako je třeba již zmiňovaná láska, přátelství, radost...

A co vy? Máte někdy strach ze svých myšlenek?


První vzpomínka na blog

28. srpna 2016 v 23:00 | *Jessie*


Drazí čtenáři.
Je to už poměrně dlouho od doby, co se zde objevil nějaký ten článek (Ehmm...A to dost dlouho - 15. dubna 2016 - ) Je to hlavně kvůli tomu, že se teď chystám na střední a snažím se pobrat, jak rychle ten čas utíká. Závěr? Strašně rychle. No dnešek je trošku jiný. Jako každý večer jsem si udělala kafe, sedla si za noťas a pak se snažila zjistit, kolikátého dneska vlastně je... 28.8. To datum mi něco říká. Nemám já dneska, jen tak náhodou, výročí blogu? Jasně, že jo. Už jsou to tři roky! To bych k tomu měla nejspíš něco napsat. Ale co?
Po několika minutách marného přemýšlení jsem svůj zrak přesunula po obrazovce doleva. Zastavila jsem se až na nápisu "Téma týdne je: První vzpomínka." No tohle mi teda vyšlo dokonale. Proč neudělat první vzpomínku na tento blog a na to, jak jsem se svými prácemi začínala.

Píše se rok 2013, 28.srpna. Mladá dívka jménem Hana sedí u počítače. Neví, co dělat. Pak jí do hlavy z ničeho nic naskočí úžasný nápad. "Co takhle založit si blog?" Sama neví, kde se to v ní vzalo. "No jo, jenže o čem?" otočí svou hlavu mírně doleva, kde se nachází stoleček se šuplíky. Na mě se válí několik pastelek a právě dokončená kresba. "Třeba bych mohla zveřejňovat svoje obrázky!" vyhrkne ze sebe radostí a popadne papír do ruky. Rychle ho vyfotí a přetáhne do počítače. Pak nastává to hlavní. "Jak se budu já a můj blog jmenovat?" Nic originálního ji bohužel nenapadne a tak napíše to jediné, co jí naskočí do hlavy. "Jessie World" Proč zrovna Jessie? Byla to její přezdívka snad na každé online hře, kde byla zaregistrovaná.

S nadšením se do toho všeho vrhne. Za pár minut je hotovo a na světě je její vlastní internetová stránka. Vyvěsí na zeď svůj úplně první příspěvek. Tak to pokračuje dál dalších několik měsíců...

A jsme zpět v realitě. Tak tohle je moje "První vzpomínka" na tenhle blog. Když už jsem se tu ale rozepsala, v příběhu budu pokračovat. Za ty tři roky se toho hodně událo. Sama nevím, kolik kreseb a čmáranic jsem stihla dokončit, ale je jich tolik, že moje skříň začíná praskat. Kdybych je sem měla vyvěsit úplně všechny, spadl by internet po celém světě. Dávám sem teda jen ty, o kterých si myslím, že jsou ty vydařenější nebo mi zabraly dost času. Tím se dostáváme k další otázce.

"Proč je vlastně zveřejňuju?" Nevím přesně, jaký jsem měla důvod před těmi třemi lety, ale dneska mám své vysvětlení. Snad každý se v dnešní době snaží něčím zaujmout. Ať už je to videi na youtube, svým vzhledem, psaním příběhů... Vždycky, když jsem někde na internetu narazila na nějakou povedenou kresbu, malbu nebo fanart, řekla jsem si. "Ty brďo! To je fakt super! Taky bych to jednou chtěla tak umět." Jenže to se nestane. Všichni jsme odlišní a každý umíme něco jiného. Každý jeden z nás se vyjadřuje úplně jinak. Já třeba kresbami, někdo hudbou, tancem...

KRITIKA

Pokud se ale chceme zlepšovat a později být tak dobří, aby si o nás lidi říkali, "Ty brďo! To je fakt super! Taky bych to jednou chtěla tak umět." musíme si všímat chyb. A žádné takové "Pche, chyby. Ty já nemám, jsem dokonalý." Neexsistuje! Pokud však chyby neumíme najít sami, chtělo by to naučit se přijmout kritiku. Ne tak, jak to dělají dnešní děti na facebooku. Do skupiny o kreslení přidají tři čárky s popisem "Tohle měl být kůň. Trvalo to 5671842354 hodin, podle předlohy. Prosím o rady, názory a kritiku." Rozkliknu teda příspěvek, abych přidala ruku k dílu, ale ten už je dávno pryč. Proč? Někdo té nebohé dušičce řekl svůj názor. Např. "Trošku ti uteklo oko." "Zkus si víc vyhrát se stíny." "Ty zuby jsou křivé." Ona to bohužel neunesla a příspěvek smazala.

"Co to sakra....?!" Lidi vzbuďte se! Sami jste fotku přidali s tím, že chcete kritiku a když vám někdo chce pomoci tím, že napíše kde máte chybu, abyste ji mohli spravit a o krok se tak přiblížit k něčemu jako "Ty brďo! To je fakt super!", tak se urazíte a raději fotku smažete? Jsem snad jediná, co to nechápe?

INSPIRACE

Dále je tu asi nejhlavnější věc. Chcete kreslit. Sednete si zaa stůl, nachystáte pastelky, tužky, pravítka, kružítka, kouzelné hůlky a já nevím co ještě. Po půl hodině vás ale z bílého papíru začnou pálit oči, jelikož vás z tu dobu nenapadla jediná věc, kterou by jste mohli přenést do ilustrovaného světa. To je můj přápad. Uběhlo už pár dnů od doby, co jsem naposledy zveřejnila nějakou kresbu a chci to napravit. Jenže nemůžu. Musím si počkat, až mi do hlavy samo něco naskočí a ohromí natolik, abych si k tomu na pár hodin sedla. Můj největší problém je to, když někomu slíbím, že mu něco nakreslím. Prostě to nejde. Nejde, když mě do toho někdo nutí.

Proto obdivuju ty, kteří se živí portréty, protože na tohle bych asi neměla. Lidé ale stále čekají něco nového a tak začnu projíždět všechny alba v mobilu, tabletu, notebooku, počítači, něco se pokouším vyhrabat u souseda na zahrádce. Když to konečně vypadá nadějně, a já najdu potenciální předlohu pro mé "umělecké dílo", pustím se do práce. Ani ne po deseti minutách už se mi hrnou slzy do očí z toho, jak příšerně to vypadá. Položím si hlavu do dlaní a zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila. "Znovu už to teda začínat nebudu, takže teď si k tomu sedneš a doděláš to, jasný?!" Přikážu sama sobě a znovu pokračuju v práce.

Po několika hodinách je hotovo a já mám úsměv na tváři. Nevím, jak se to zase stalo, ale nakonec se to nějak zlepšilo a nevypadá to až tak špatně. To je taky bonusová rada pro vás. Pokud se vám to na začátku vůbec nelíbí, nevadí. Prostě to dokreslete do konce a třeba se žabák promění v krásného prince. Pokud se to ale i tak nezlepší, nelámejte si s tím hlavu. Něco z toho udělejte a trochu si odpočiňte. Nic se nenaučíte jen tak ze dne na den. Chce to jen zkoušet to pořád dokola a přijímat kritiku, která vás bude posouvat dál.

To by bylo ode mě asi vše. Tak nějak jsme k tří letému výročí existence blogu shrnuli první vzpomínku, přihodili pár doufám, že užitečných rad a povyprávěli si něco z toho, jak se to všechno vyvíjí. Doufám, že se vám článek alespoň trošku zalíbil. Nevím, jak to bude s mojí aktivitou teď, protože se chystám na školu. Uvidíme. Zatím si užijte poslední hodinu a několik minut tohoto týdne. :))) *Jessie*


Nakonec ještě přihazuju jednu novou kresbičku pro kamarádku, ať nejsme až tak moc pozadu oproti instagramu.
Park Chanyeol.






OBNOVENÍ - Jsem zpět

15. dubna 2016 v 22:43 | *Jessie*
Drazí čtenáři,

Jsem zpět, asi po půl roce odpočinku, a i přes to nemám čas ( přijímačkové období ) To, že jsem nic nepřidávala nebylo tím, že by
jsem nic netvořila, právě naopak. Mám toho spoustu. No když jsem chtěla opět něco zveřejnit, podívala jsem se na svůj poslední příspěvek...
25. srpna 2015....Opravdu? OPRAVDU? To už je to tak dávno? Vážně jsem nebyla schopná udělat si čas a něco přidat?

Teď jsem se opět probudila, dokopala svůj líný zadek k počítači a snažím se vymyslet jak bych to všechno shrnula do jednoho článku.
Za ten čas se toho událo opravdu dost. Tak jestli na někoho tak nespolehlivého a líného tvora jako jsem já máte trochu času, pojďte si to
se mnou všechno projet...


Za tu dobu se na svět z papíru podívali dvě Kayi Scodelario, Cristiano Ronaldo, 5 Seconds Of Summer, Batman a další...



Různé projekty jako znázornění bohyně (Demeter), předělání Disneyho princezen v bojovnice, změna pohlaví u mužských postav z filmu Labyrint: Útěk a to dokonce dva krát, vzniklo morbidní spojení Teresy a Brendy, náhodné komixy nejen na obyčejném papíře, ale
i ve školních sešitech a naskytla se i možnost zkusit kresbu mozku.



Bohužel jsem přišla o jednu část navazujícího obrazu na téma "Alenka v říši divů", jelikož paní učitelka si chtěla jednu z prací
ponechat. Takže kočka je fuč, no později se ji nejšpíš pokusím dodělat znovu.



Stihla jsem si několikrát nabarvit vlasy a vyfoťit nějaké možná do budoucna pro kresbu užitečné fotky, jen jednou vyměnit design blogu,
objednat knihy v angličtině, polepit a vyzdobit si kytaru a cajon, nakreslit už nejspíš rok zamluvený
obrázek pro kamarádku



Nedávno jsem taky začala kreslit "rychle a jednoduše" což zaznamenalo celkem velký ůspěch hned na několika sociálních sítích,
poté jsem se některé vyvolené výtvory pokusila udělat i počítačove - VÝSLEDEK: Grafička ze mě nejspíš nebude.



Tak to by bylo nejspíš vše. Aspoň to, na co jsem si vzpoměla. Doufám, že se vám toto menší shrnutí líbilo. Za vaše názory v
komentářích budu moc ráda. Kdo má zájem vidět všechny a celé kresby, najdete je TADY
Zatím papa. Jessie

Ukončení série LOL Drawings

25. srpna 2015 v 19:50 | *Jessie* |  games
Ahojky. Chtěla bych jsem přidat svůj poslední příspěvek do série LOL Drawings. Myslím, že tolik obrázků by zatím mohlo stačit. Neříkám, že už žádného šampiona nebudu kreslit, ale teď se zatím budu věnovat něčemu jinému. A to nové sérii, která bude tvořena z Disney princezen, trošku upravených :D No nemůžu říct jak, jak to myslím, ani nevím, jak to vysvětli, prostě si na to musíte počkat. Takže tady je poslední šampion Lissandra, která nám sérii LOL D zakončuje :) *Jessie*


League of Legends - Project Drawing Jinx

1. srpna 2015 v 11:06 | *Jessie* |  games
Takže ahojky. Mám tady pro vás další část projektu LOL. Ve čtvrtek to byla Katarina dneska tu mám pro vás šílenou Jinx. Tahle chodící pohroma je výrazná hlavně svými dlouhými modrými vlasy. Dále svým chováním, (provokacemi) a fialovo růžovýma očima. Napadalo mě celkem dost verzí, no nakonec jsem si zvolila tuhle. Doufám, že se líbí :) *Jessie*



League of Legends - Project

30. července 2015 v 14:13 | *Jessie* |  games
Ahojky čtenáři. Po dlouhém uvažování a vymýšlení námětů na další kresbu mě něco napadlo. Vím, že sem přidávám jen samé herce, skupiny nebo zpěváky a tak zkusím něco jiného. Pro milovníky her tady mám novinku. Začínám totiž rozkreslovat novou sérii portrétů postav ze hry League of Legends. Tak trošku mě k tomu nakopla moje sestra, která po mě chtěla jednu postavu nakreslit. Takže jako první tady máme něco menšího na rozjezd. Katarina... ano.Tahle zákeřná postava mě zaujala hlavně kombinací červených vlasů a zelených očí. ( A taky jsem si chtěla zkusit nakreslit jizvu :DD ) No takže dost keců a tady to je :) *Jessie*



PROJECT ALICE

10. března 2015 v 20:47 | *Jessie*
PROJECT ALICE? - Práce, která zahrnuje 6 kreseb, každou zvlášť na svém papíře. Na každé z nich je jedna z postav z příběhu Alenka v říši divů. Tedy: Kloboučník, Srdcová a Bílá královna, kočka Šklíba, Zajíc a v hlavní roli Alenka v podání blogerky Lady Mushroom, která se mi stala předlohou.

Celkově práce trvala několik týdnů a je jedna, dovolím si říct, z mých nejlepších, co jsem podle mě kdy udělala. V životě jsem se tak nenadřela a nevynasnažila, jako právě na tomto díle. I přesto, že jsou každá postava na svém vlastním papíře, po složení tvoří jeden celkový obraz. Každá část má také vybranou jednu barvu, jejíž odstíny jsou na kousku použity a pak se napojují na vedlejší kus.

Kvůli tomu, že jsem jeden kus musela nechat pro výtvarnou školu, práce ještě není dokončená, i tak na tom ale postupně pracuji.





Další články


Kam dál